Poletíme? v Hlinsku? Tak určitě!

Rudolf Brančovský je výtvarník a zpěvák, textař a bendžista skupiny Poletíme? Sám sebe označuje jako solitéra, tvořícího mimo škatulky. Jeho rozpoznávacím znakem je fous a specifický humor, který vkládá do veškeré své tvorby. Pozvali jsme Poletíme? na Artsy Fartsy, a protože nechceme tahat do Hlinska cizí lidi, představíme vám Rudolfa v krátkém rozhovoru.

Poletíme zahrají na DTJ v Hlinsku, 27.6. 2015 v 18:30

Máte depresi rád?
Nemám, masochista nejsem. Rád si dělám srandu z těžkých věcí, pomáhá mi to je pak překlenout.

Ptám se na název této písničky naschvál, protože skoro všechny vaše písně zní optimisticky. Je tomu tak nebo ukrýváte hlubší text za veselou melodii?
Jestli je nebo není v textu něco hlubšího, nechám na lidech, ať si to posoudí sami. Je to jen na nich, jak moc jsou ochotni přemýšlet nebo přistoupit na můj způsob vyjadřování, který nemusí každému sedět. Pro někoho jsou naše písně banální a přijdeme mu spíše jako burani, pro jiného jsou naše písně originální v tom, že jednoduše, ale přesně popisují složité životní momenty, a to s nadhledem, nadsázkou a humorem. Psát smutnou píseň se smutnou melodií je očekávatelné. Rád se bavím, a proto hrajeme vesele.

Proč zrovna Poletíme?
Proč ne? Kapela musí mít nějaký název. Prosím nehledejte v tom našem názvu nic složitého. Otazník znamená tančící vykřičník.

Vydrží spolu sedm chlapů v jedné skupině? Nechybí vám ženy?
Ne nechybí, je jich až moc. Každý má nejméně jednu doma a další na nás blbnou na koncertech. Kdybychom byli prasata, mohli bychom mít spousty chlapáckých historek. Naše koncerty mají patrně nějaký zvlhčující faktor, a to konec konců láká i samečky, kteří pak slečny doprovází domů. My jsme ale slušní kluci, a to se projevuje i mezi námi navzájem.

Uvědomujete si, jak se na vás dívají fanoušci?
Ano, velice přesně. Většinou ve stoje, v mírném tanci nebo ve zběsilém pogu. Často v jedné ruce drží pivo. Hlavu mají trošičku zvednutou navrch, protože podia jsou vyšší než zem, na které stojí.

Vnímáte sebe sami jinak?
Vnímáme se jako muzikanti, co jezdí po republice a hrají pro lidi. Protože to lidi i nás baví.

Čím jste chtěl být jako malý? Napadlo vás někdy, že se budete živit jako bendžista?
Já se živím tím, že si Rudolfuju. Ano, občas u toho i hraji na banjo. Umím si vydělat peníze třeba i tím, že chodím se psem v parku, že stojím na pivu, nebo že se ráno v kavárně dívám na pořad o zvířatech. Produkty, které mě živí, jsou moje nápady a to, že svět kolem sebe pozoruji. Zatím v tom nejsem úplně dobrej, protože jsem poměrně nebohatej. Rozhodně ale nemůžu říct, že jsem chudej. Největší čas bohužel trávím u počítače a mobilu, takže se živím také jako ťukač do klávesnice a pozorovač monitoru.

Živil jste se něčím jiným než malováním a hraním v kapele?
Ne, od maturity jsem osoba samostatně výdělečně činná. Jediný náznak zaměstnání, byl půlrok v keramické dílně, který mi dohodil kamarád, protože jsem chtěl rozjet byznys s prodejem párků v rohlíku. A přišlo mi, že bych to neměl dělat, protože to už někdo vymyslel.

Vaše obrazy v sobě mají dávku naivity, v dobrém smyslu, samozřejmě. Díváte se na svět očima malého chlapce?
Asi ano. Užívám si dospělé dětství, sbírám třeba staré hračky a určitý druh barevné veteše. Doma mám velikou starou dřevěnou loď, na které mám spousty podivných postaviček, plyšových plastových, dřevěných, kovových… Je to taková Noemova archa a až tento svět skončí, oni jediní se zachrání a založí nové lidstvo. Takový nový svět, ve kterém si bude rovna kočička bez hlavy stejně jako indián bez ruky s hlínou v klobouku a želvou v ruce. Baví mě se o ně starat, baví mě je pozorovat, baví mě je přeskládávat, prostě jim věřit, že jsou opravdový. Stejně jako tomu věří dítě. Je krásné, že přežily tolik utrpení, a že přes jejich mnohé hendikepy jsou štastní.

Vaše obrazy často vypráví příběh nebo situace ze života. Vznikají už s touto představou nebo vás tato myšlenka přepadne, až když malujete?
Jak kdy. Někdy něco maluju a pak zjistím, že to je něco, co jsem vlastně zažil. Jindy něco zažiju a zjistím, že jsem to vlastně maloval. Stejně je to i s písničkama.

Hudba, malování, psaní textu… Zkoušel jste někdy i divadlo?
Ano, zkoušel. Kdysi jsem bydlel ve zkušebně Švandova divadla v Praze. Měl jsem pod okny jeviště plné rekvizit a na patře sklad starých kostýmů. Často jsem tam pozval přátele, a pak jsme si navzájem hráli divadlo, herci byli diváci, pak naopak, někdy jsme byli herci všichni. Divadlo jako takové pro mě není, protože bych musel říkat něco, co napsal někdo jiný a tvářit se tak, jak mi řekne někdo další.

Chodíte do divadla? Jaká představení si užijete nejvíce?
Já se do divadla chodit bojím. Já se totiž bojím, že to bude blbý a že se budu stydět za ty herce. V divadle totiž nejde rušit a rovnou říkat svůj názor nebo odejít na pivo, jak to jde například na hudebním fesťáku. Divadlo je to taková intelektuální ruská ruleta. Já se k představení musím dostat nějakou pastí. Nezvládám situaci, ve které bych si měl někde něco odsedět ze slušnosti. To je jako kdyby mě museli za něco zavřít do vězení. Divadlo a herci jsou pro mě především chlapi, se kterými piju v Brně U Poutníka Poutníka. Je velmi zajímavé je pozorovat, jak hrají svoje role i v normálním životě.

S očividným přispěním Rudolfa Brančovského připravila Tereza Ondráčková